Pražský groš: cesta od stříbra k minci
Pražský groš byl ve středověku jednou z nejdůležitějších mincí v Evropě. Jeho výroba v královské mincovně ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře nebyla jednoduchá. Šlo o složitý proces, který vyžadoval mnoho různých řemeslníků, pečlivou organizaci a přísnou kontrolu kvality. Pojďme se podívat, jak se tato slavná mince rodila.
Suroviny pro výrobu pražského groše
Stříbro: Základem pro výrobu pražského groše bylo stříbro. To pocházelo hlavně z dolů v Kutné Hoře. Šlo o sulfidickou rudu, která obsahovala jen velmi malé množství stříbra (objemově v nižších procentech, často v řádu desetin procenta, s lokálními výskyty bohatších zrudnění). Starým hutníkům se i z těchto chudých rud dařilo získávat stříbro s dosahující až 98 % ryzostí.
Kromě stříbra z rudy se do výroby dostávaly staré a opotřebované mince nebo stříbrné předměty, které se roztavily a znovu použily (pagament).
Měď: Čisté stříbro je měkké, a tak by se mince rychle opotřebovala. Proto se ke stříbru přidávala měď, aby byla slitina pevnější.
Olovo: Olovo se používalo hlavně při čištění stříbra a při zkouškách jeho ryzosti.
1. Příprava mincovní slitiny
První kroky výroby probíhaly v místnosti zvané gosa nebo kysárna.
Tavení kamínku (prvotní tavení)
Ruda, která obsahovala síru, železo, zinek a měď, byla nejprve tavená v peci. Cílem bylo oddělit část nežádoucích příměsí do strusky a koncentrovat stříbro do takzvaného „kamínku“, který byl tvořen směsí sulfidů, hlavně mědi a stříbra.
Pražení kamínku
Kamínek, který stále obsahoval síru, byl opakovaně zahříván za přítomnosti vzduchu. Během tohoto procesu síra unikala jako oxid siřičitý (SO2) a sulfidy kovů se měnily na oxidy. Také se odstraňoval arsen a antimon.
Redukční tavení s olovem
Po pražení byly oxidy kovů v peci redukovány zpět na kovy. Do tavby se přidávalo značné množství olova, které mělo za úkol zachytit stříbro. Většina stříbra se rozpustila v olovu a vzniklo rudní olovo. Část stříbra se také dostala do „černé mědi“, slitiny mědi, olova a stříbra.
Zolovňování (alternativní metoda pro bohaté rudy): u bohatších stříbrných rud nebo pro zpracování stříbronosných meziproduktů se stříbro přímo rozpouštělo v roztaveném olovu. Tento proces mohl v případě sulfidických rud vynechat fázi pražení.
Ságrování (oddělování stříbra z mědi): pokud se stříbro nacházelo v „černé mědi“ (slitina mědi, olova a stříbra), byla tato slitina smíchána s dalším olovem a pomalu zahřívána. Olovo, které na sebe navázalo stříbro, se při nižší teplotě roztavilo a odteklo, zatímco měď zůstala v pevném stavu jako zbytek. Tento proces byl v Kutné Hoře významný od konce 15. století.
Kupelace
Stříbrem obohacené olovo (z redukčního tavení, zolovňování nebo ságrování) bylo taveno v kupelační peci. Do pece se vháněl vzduch, který způsoboval oxidaci olova na kapalný oxid olovnatý (klejt). Ten postupně odtékal z povrchu taveniny a stříbro se koncentrovalo na dně pece.
Přepalování (finální rafinace)
Surové stříbro získané kupelací stále obsahovalo malé množství nečistot. Bylo proto podrobeno dalšímu, jemnějšímu procesu kupelace, nazývanému „přepalování“, aby se dosáhlo vyšší čistoty.
Tavení a legování
Stříbro a měď se spolu tavily ve speciálních nádobách zvaných tygle. Tuto práci dělali lijci (gyséři) pod dohledem úředníků.
Zkouška slitiny
Než se slitina lila, úředník odebral vzorek a gvardejn (královský probéř) ho zkontroloval.
2. Lití mincovních prutů
Když byla slitina hotová a zkontrolovaná, lila se do forem.
Lití cánů: Roztavený kov se lil do podlouhlých forem, aby vznikly pruty – cány. V Kutné Hoře se k tomu používala speciální technika. Pomocí střelky (žlábku) a barchanu (železného oblouku s plátnem) se kov směroval do kádě s vodou. Tím se vytvářely trubicovité tvary. U barchanu pomáhali dva tovaryši, barchaníci.
Ingus: Pro ražbu větších mincí, jako byly tolary, se později používaly železné kadluby zvané ingus. Ty umožňovaly odlévat tlustší a širší pruty.
Chlazení a vážení: Ztuhlé cány se nechaly vychladnout a pak se znovu vážily, aby se zjistilo, kolik kovu se ztratilo při tavení. Poté se odnesly do mincovny.
3. Zpracování cánů na mincovní plátky
Dalším krokem bylo přeměnit pruty na malé plátky, ze kterých se pak razily mince.
Práce ve šmitně: Ve šmitně mincířské (mincířské kovárně) se cány roztepávaly těžkými kladivy. Pak se z nich řezaly mincovní plátky. Bylo důležité, aby byly plátky správně velké a kulaté.
Kvečování: Plátky měły po řezání zohýbané okraje, a tak se musely kvečovat. To znamenalo vyrovnávat je údery kladivem na kovadlině, aby byly krásně rovné. Zkušení mincíři dokázali vyrovnat i několik plátků najednou.
4. Ražba pražského groše
Samotná ražba probíhala v místnosti zvané preghaus.
Pregéři a razidla: Ražbu prováděli pregéři (raziči) pomocí razidel, kterým se říkalo železa pregéřská nebo kolky. Razidla byla klíčová pro vzhled mince. Po každé směně pregéři odevzdávali horní část razidla a ráno dostávali nová. To vedlo k mnoha různým kombinacím na mincích.
Kolkaři: O razidla se staral kolkař, který je spravoval a udržoval.
Tlusté groše: Existovaly i zvláštní tlusté groše, které se razily na mnohem tlustší a těžší plátky. Předpokládá se, že to byly speciální mince pro krále a vysoké úředníky, určené jako dary.
5. Kontrola kvality
Aby si pražský groš udržel svou hodnotu a důvěryhodnost, byla nutná přísná kontrola.
Gvardejn (královský probéř): Gvardejn byl nejdůležitější osobou pro dohled nad kvalitou. Měl svou zkušební místnost (probovnu) a kontroloval slitinu, razidla a hotové mince.
Probéři: Kromě gvardejna byla řada dalších probéřů, včetně probéře zemského. Testovali vzorky mincí. Pokud se našla chyba, mince se nesměla pustit do oběhu a vrátila se zpět na začátek procesu.
6. Organizace mincovních pracovníků
Celý systém výroby groše by nefungoval bez dobře organizované pracovní síly.
Mincíři a pregéři byli sdruženi v organizaci „Obec mincířův a pregéřův“, která měla od králů mnoho výsad. To mělo zajistit, že mincovna bude fungovat bez problémů a přinášet králi zisky. Členové obce se dělili na knapy (starší, majetní členové) a robence (pracovníky za mzdu nebo učně). Obec řídili volení „starší“ nebo „konšelé“ – čtyři mincíři a tři pregéři. První z nich měl titul „primas“.
Některé profese obnášely vysoké riziko nemoci nebo úrazu, kvůli práci s nebezpečnými látkami (olovo, síra, arsen) nebo jednostranné fyzické námaze, která se časem projevila na zdraví a schopnosti pracovat. Dnes bychom to nazvali nemoc z povolání. Proto některé profese měly zajištěnou určitou formu sociálního zabezpečení – při nemoci dostávali plat, existovala forma dočasného vdovského důchodu apod..
Zdroje a související odkazy:
